Povídka Bobkového listu: Hvězdné žížaly

Je plno věcí, které může mít člověk rád. Jsou to samozřejmě i ostatní lidé, ale třeba i domácí mazlíčci, auta, šperky, hodinky…. Takto bych mohl mluvit ještě dlouho. I rybáři mají rádi spoustu věcí týkajících se ryb. Jsou to různé drahé pruty, navijáky, vlasce a logicky i ryby. Je však opravdu málo rybářů, kteří za svou srdcovou věc považují vlastně to nejdůležitější pro chycení ryby. Řeč je o nástraze. Ano, jsou některé umělé nástrahy, díky kterým chytil rybář své vysněné dravce, a proto není divu, že je má tak rád. Já však chci mluvit o něčem ještě jiném. Myslím tím živočišnou či rostlinnou nástrahu jako je kukuřice, rohlík, červi a tak dále.

Nástraha, která úplně změnila můj pohled na rybaření je žížala. Myslím toho dlouhého masitého tvora, který se nachází na kompostu, a kterého lidi hází slepicím jako pochoutku. Se žížalou, coby nástrahou jsem se setkal asi v 10 letech. V tu dobu jsem ještě rybařil na jednom rybníčku v Zaječicích. Bohužel, po celou tu dobu, co jsem tam chytal, my na žížalu nezabrala ani bělice. I kvůli tomu jsem ji na pár let odložil a chytal jsem tam pouze na rohlíky.

Pak však přišla změna. Začal jsem chytat na Sázavě. Ze začátku jsem tedy hlavně chytal na kukuřici a taky se mi s ní docela dařilo. Chytal jsem tam kapry, ale i jiné malinké ryby jako tlouště, cejny, cejnky a i plotice.

Jednoho letního dne však táta zašel ke slepicím na žížaly a řekl mi, že jim dá ještě šanci. Moc nadšený jsem nebyl. Opak byl však pravdou. Hned po prvním nahození jsem měl brutální záběr. Dobře jsem zasekl a začal boj. Nad protivníkem jsem převahu měl, ne že ne. Bojoval však ukrutně. Najednou se u hladiny zjevilo docela dlouhé tělíčko a šup! Už je ryba v podběráku. Pořád jsem nevěděl, co to je a tak jsem rychle odložil prut a šel se podívat. Můj otec stál jak opařený. Zmohl se jen na jednu větu.„To je sumec.” Nevěřil jsem vlastním očím. V podběráku se válel malinký sumeček. Nebyl velký. Měl asi kolem 25 centimetrů, ale byl to můj první sumec a já byl za něj příšerně rád. Ostatně, můj největší rybářský sen bylo chytit sumce.

Od té doby jsem chytal prakticky jenom na žížaly. Přineslo mi to několik dalších malinkých sumečků, ale i zatím mého největšího, který měl přes 50 centimetrů. Jednou jsem (a s tím jsem opravdu nepočítal) chytil právě na žížalu kapra, který měl přes 40 centimetrů a já za něj měl též velkou radost, protože to byl zatím jeden ze dvou kaprů, co jsem na Sázavě chytil.

Já celkově beru žížalu jako tu nejuniverzálnější nástrahu, která kdy existovala. Dají se na ní chytit jak bílé ryby, dravci, tak i takové ryby někde mezi. Třeba úhoř, kterého se i mně podařilo na žížalku chytit. A to bylo teprve překvapení.

Ze začátku chodil na žížaly táta, ale později (když měl více práce) jsem na ně chodil i já. Vždycky jsem si vzal rýč a nějakou krabičku na jejich uchovávání. Poté jsem otevřel vrátka, zavřel slepice v kurníku a už začal tanec. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá…. Žížaly mi lezly k nohám. Bylo jich tam opravdu moc. Já vždycky rýčem vykopal díru, odložil ho a postupně jsem lámal tvrdší kousky hlíny, jestli se i v nich nějaká princezna neskrývá. Takhle to trvalo třeba i půl hodiny, pak přišel táta a řekl mi, abych už vylezl ven. Vždycky jsem nakopal více žížal, než jsme potřebovali. Zbylé jsme při odchodu od řeky házeli do vody. Koutkem oka jsem ještě viděl, jak se tam sjíždějí všelijaké druhy ryb jako na večeři. V tu dobu nerozhodovalo, jestli máš radši rostliny nebo rybičky. Na žížalách si pochutnaly opravdu všechny. Vždy se zčeřila hladina a nějaká rybka otevřela svou hubičku a nasála tam bezvládný kus žížaly. A já už slyšel jenom jejich mlask, mlask, mlask……