Cestopis Bobkového listu doporučuje: zámek Žleby a město Kutná Hora

No jo, náš cestovatel Jan Mapa už zase dal o sobě vědět. Tentokrát to byl „double“ výlet a Honza se jel podívat nejen na zámek Žleby, ale také do krásného a hlavně starého města Kutné Hory. Více už nám řekne on:

Zámek Žleby

Bylo nádherné a chladné sobotní ráno. Jinovatka se leskla na trávě, slunce se skrylo za bílými mraky a k tomu nádherně zpívali ptáci. Já však tuto sobotní krásu nemohl zažívat, protože jsem zrovna seděl v autě, ruce na volantu a navigace mi dávala jediný cíl. Zámek Žleby. Zámek Žleby leží blízko města Kutné Hory, kam jsme se také podívali. Teď však ke Žlebům. Na tento ne moc známý zámek jsme se jeli podívat, protože byl 1. adventní víkend a většina hradů a zámků měla nějaký adventní program. Žleby samozřejmě nebyly výjimkou. Děti už byly nedočkavé a v autě se všelijak vrtěly, ale ten pohled stál za to.   Žleby vypadaly opravdu úchvatně a už jsem se moc těšil (na rozdíl od manželky a dětí) na to, jak polezu do toho kopce. Přijeli jsme do vesničky pod zámkem, abychom tam zaparkovali. Nebudu vás však raději zatěžovat informacemi o tom, jak jsme nemohli zaparkovat, jak se Marečkovi udělalo špatně a jak nakonec manželka chtěla domů. Šli jsme tedy rovnou na zámek. První věc, kterou jsem u zámku viděl, byla pokladna. Samozřejmě jsme museli zaplatit, čímž i vzrostl vztek mé již pěkně rozčílené manželky. Na nádvoří před hradem bylo opravdu rušno, Kejklíři tam ukazovali svou show, obchodníci stále volali, aby si lidé kupovali jejich zboží a všude tam voněly obrovské palačinky, kterým mé děti neodolaly. Zatímco kupovala manželka palačinky dětem, já vyrazil koupit lístky na vánoční prohlídku zámku. COŽE! Příští prohlídka je až za hodinu? Tak to máme ještě spousty času. Johance při jedení té obrovské palačinky vypadl zub, manželka s ní šla na záchod umýt krev a já hned využil té situace a zatáhl Marečka na stanoviště s dravci z nedaleké obory. Byli tam poštolky, orli, sokoli a dokonce tam byl i král sov výr. Ten na mě zíral jako kdyby mi chtěl sežrat ten můj neustále blikající fotoaparát. Dokonce si tam někteří mohli unést káně na své vlastní ruce. Toto jsem nabídl i Marečkovi, ale když s brekem odběhl s tím, že se toho káněte bojí, vzal jsem si speciální rukavici na dravce a už mi na ní stálo. Vypadalo nádherně, skoro jako orel. Mělo přísný výraz a tím mi určitě chtělo dát najevo, kdo je tady pánem. Sáhnout jsem si na něj nemohl, ale to mi rozhodně nevadilo, protože i takhle lehké káně když držíš na ruce asi 2 minuty, také je pěkně těžké. Vrátil jsem ho tedy zpátky. Mezitím přišla manželka s Johankou a šli se podívat okolo hradu, kde stály různé stánky s všelijakým zbožím. Byly tam medy, uzeniny, brambůrky, ale také adventní věnce, dřevěné hračky a keramické výrobky. Všude tam potom ještě hráli muzikanti vánoční koledy a já se cítil jako v Betlémě u Ježíškova chlévu. To Mé hodinky ukazovaly 11:50 a my se šli před zámek připravit na vánoční prohlídku zámku. Chvíli jsme ještě pozorovali dravce jak létají těsně nad hlavami návštěvníků a dokonce jeden sokol mě těsně minul. Fuj, to bylo o fous. To už však přicházel průvodce a prohlídka mohla začít. Hned ze začátku prohlídky nás fascinovala vánoční výzdoba hradu, kterou jsme nemohli přehlédnout. Průvodce nás zavedl do kaple s nádhernými malbami a poté do sklepení, kde nám vyprávěli o jednom zastaralém vánočním zvyku a to věštění. Na stole tam také ležely misky s papírky jmen. Pan průvodce říkal, že jaké jméno si vytáhnete, takový bude váš manžel či manželka. Můj Mareček si vytáhl Bětku, ale Johanka se jméno svého budoucího druha dozvědět nechtěla. Poté jsme zamířili trošku výše do úžasného ateliéru zámku. Všude se tam blyštila zbroj. Také aby ne, vždyť Žleby mají hned po Konopišti druhou největší zbrojnici v celé České republice. Také tu kromě zbraní dámy mohly vidět pozlacené a staré příbory. Já najednou ucítil vůni čerstvého pečiva a už jsme byli v kuchyni, kde nám pekaři dali ochutnat jejich vlastní výrobky. Byly moc dobré. To byl také výborný čas na to, aby nám průvodce řekl, že dříve se po celý Štědrý den měl držet půst až do večeře. Kdyby to nějaké dítě nedodrželo, přišla by na něj jedna obluda, zabila by ho a vykoupala by se v jeho krvi. Takže docela drsné. Také tam byla jedna scénka s tou příšerou a musím říci, že se Mareček i Johanka přitiskly ke mně jako klíšťata. Já však musím říci, že to vůbec nebylo strašidelné, ale vidět jí doopravdy, tak se taky budu držet svých rodičů jako klíště. Tam také končila naše prohlídka zámku, který mě opravdu upoutal. Ještě jsme dětem koupili brambůrky a šli k autu. Já nasedl do auta a zadal do navigace nový cíl. Kutná Hora.

Kutná Hora 

V Kutné Hoře se už místo na zaparkování hledá lépe. Zaparkovali jsme a šli na oběd. Po obědě jsme byli přecpaní jak medvědi a já k velkému nesouhlasu rodiny namířil prstem na velice známou a v České republice jedinou kostnici. Šli jsme tedy do ní. Opravdu to bylo úchvatné. Všude kolem nás byla „ mistrovská díla“ z doopravdických kostí lidí jako my. Já si ještě připlatil za papírového průvodce. Kromě toho, jak tuto kostnici nechali Schwarzenbergové zrekonstruovat a očisti všechny kosti tu byl také jeden pěkný a zajímavý citát.

„Co jsme teď my, budete i vy a co jste teď vy, byli jsme i my.“

Do komentářů pište, co toto asi znamená.

Jinak tam také byly lustry z koster, obrovské pyramidy a dokonce i erb právě Schwarzenbergů z čeho jiného než z kostí. Kostnice také obsahovala po morové epidemii v roce 1318 asi 30 tisíc mrtvol. To teda měli z čeho tvořit. Jelikož je samotná kostnice docela malá, popojeli jsme pár kilometrů a tu už jsem stál před katedrálou svaté Barbory. V Kutné Hoře se totiž odnepaměti těžilo stříbro a bylo zde hodně havířů (horníků). No a právě svatá Barbora je patronkou těchto havířů, a proto jí vystavěli tuto velkolepou katedrálu, která se mi osobně líbí více než katedrála svatého Víta v Praze. Také se někdy ve středověku Kutná Hora rozrostla natolik, že soupeřila i se samotnou Prahou o hlavní města českých zemí. Hlavní město by však také mělo obsahovat katedrálu. Proto rychle začala tato dvě města stavět katedrálu. Praha jí však měla dříve a i proto je teď hlavním městem naší republiky. Když jsme obešli celou svatou Barboru, zjistil jsem též k velkému nesouhlasu zbytku rodiny, že se do té katedrály dá za peníze i vstoupit. Neváhal jsem a znovu jsem si koupil papírového průvodce touto fascinující stavbou. Nádherná byla zvláště klenba, která nesla celou tuto katedrálu. Je vidět, že si se svatou Barborou vyhráli opravdu dost. Také se celé levé křídlo této katedrály stavělo neuvěřitelných 200 let!! To se klidně na stavbě celého levého křídla mohlo podílet rovnou 6 generací. Jsou zde také krásně malby Ježíše Krista, Panny Marie a samozřejmě svaté Barbory, které je tato katedrála zasvěcena. Jsou zde i sošky jiných světců a také se mi líbily dřevěné lavičky, které tu jsou bez jakékoli rekonstrukce už od středověku. Ještě jednou jsem si celou svatou Barboru prohlédl a šel ven za mrznoucím zbytkem rodiny. Chtěl jsem si dát ještě jeden okruh kolem katedrály, ale Johanku už studily  nohy a tak jsme pohotově vyrazili k autu. A já si doma u kafíčka říkal, jaký to byl krásný výlet. Johanka se už tolik neradovala, protože pěkně nastydla.