Moje první štika aneb docela úspěšná výprava na Blanici

Jako malému rybáři mi udělala velikou radost jakákoli bílá ryba. Když jsem však trochu povyrostl, začal mne fascinovat jeden dravec. Ryba, jenž dorůstá obrovských velikostí, při souboji s rybářem zběsile vyskakuje nad hladinu a její zuby pokousaly nejednoho člověka. Jmenuje se štika obecná. Jednoho dne, zrovna začínaly prázdniny, jsem se rozhodl, že jdu na to. Vybral jsem si prut, na něj jsem navázal sestavu s kačenou a šel chytat. Bylo to asi hlavně mou nezkušeností, ale to slunné odpoledne jsem neměl ani záběr. Již nastával večer a za mnou přijel taťka, že prý si půjde na chvíli zavláčet. Po chvilce na mne křičel, že něco má. Přiběhl jsem k němu a zatajil se mi dech. Ve vodě se rýsovalo nádherné štičí tělo. Bylo úchvatné. Pak se štika rozjela a za chvíli tah povolil. Táta smutně vytáhl poškozenou gumovou rybku, ve které našel štičí zub….

Takhle smutné bylo mé první setkání se štikou. Od té chvíle jsem na štiku líčil ve dne v noci. Nikdy nezabrala. Jako by nám svatý Petr dal ten prázdninový den poslední šanci chytit tohoto úchvatného tvora. Jednou se mi dokonce stalo, že mi štika skočila po červech. Jelikož na mé sestavě byl pouze obyčejný vlasec, boj za chvíli skončil. Překousla mi to. Když se rok pomalu chýlil ke konci, tak nějak jsem přestával doufat, že do konce roku ucítím v prutu její sílu.

Někdy v druhé půlce listopadu mi kamarád ukazoval fotku štiky měřící 51 centimetrů, která se rovněž stala jeho první. Na otázku, kde ji chytil, odpověděl jednoduše. Na Blanici. Ony tedy existují dvě Blanice. Já se ještě téhož víkendu podíval na Blanici, jež teče Vlašimí a vlévá se do Sázavy pod Soběšínem. Zde se nachází opravdový ráj. Divoká příroda, kde dávají lišky dobrou noc. Úplně ideální pro nějakou zubatou. Je to menší říčka s dravým proudem, která však vytváří zarostlé tůně. Ze začátku jsem zkusil vláčet s malinkou rotační třpytkou. Tou se tedy žádná ryba zlákat nenechala. Taťkovi mezitím zabral slušný okoun, který však u břehu spadl z háčku. Zabral na gumového twistera. Když jsem to zjistil, vyměnil jsem rotačku za gumovou rybku připomínající malého okouna. Právě tato nástraha mi během chvilky změnila život. Přišel jsem k místu, kde se řeka stáčí a vytváří tůň pokrytou vodním porostem. První nahození mířilo podél břehu. Párkrát jsem otočil kličkou navijáku, když mi rybka příšerně ztěžkla. Chvíli jsem nevěděl, co se děje, pak se ale na onom místě pohnula ryba. Ze začátku vypadala jako malý okounek, pak se to však rozjelo a za chvíli jsem to viděl u druhého břehu. Brzda kvílela a můj kraťoučký proutek se krásně prohýbal. Je to velká ryba! Řeka není nikterak hluboká, proto jsem již za pár okamžiku uviděl ve vodě něco, co mě doslova šokovalo. Štika, ale ne ledajaká! V té malé říčce vypadala jako obr. Moc času na kochání jsem neměl, jelikož jsem musel tlumit další výpady tohoto úchvatného tvora. Po několika infarktových minutách se mi konečně naskytl výhled na nástrahu. Byla zachycena krásně v koutku, ovšem ne moc hluboko. Rychle jsem připravil podběrák. Teď se konečně bude hodit. Ryba sice nebyla ani zdaleka unavená, ale já ji rychle navedl nad podběrák a vytáhl ho z vody. Je tam! Na souši se ještě dlouho zmítala, za chvíli jsem si ji však mohl pořádně prohlédnout. Měl jsem tedy opravdu štěstí, jelikož mi na sestavě chybělo lanko. Štika však měla nástrahu krásně v koutku, takže si mi ji podařilo vytáhnout ručně. Asi je logické, že jsem z ní měl trochu strach, tedy hlavně z jejích zubů, které jsou ostré jako břitvy. Samotná štika měla neuvěřitelných 68 centimetrů. Myslím, že další popis by byl jaksi zbytečný, protože asi každý ví, jak vypadá štika. Prostě jsem z ní měl obrovskou radost. Teď se tedy trochu přiznám. Pokud byste se někdy chtěli také setkat s onou štikou, tak to nepůjde. Ta si již spokojeně žije v rybím nebi. Štiky prý mají delikátní maso a mne se tehdy zmocnila touha ho také ochutnat. Mohu vás však ujistit, že netrpěla. Krásně vyžraná jikernačka si v Blanici žila určitě krásný život. Doma jsme jí dokonce v žaludku našli tělo okouna. Musím tedy říci, že byla výborná a doporučuji ji každému ochutnat. Jinak co se týče samotné Blanice, tak ten den jsme už nic nechytili. Samotná řeka je to velmi pěkná a třeba mně se tímto nesmazatelně zapsala do života.