Povídka Bobkového listu: Když se voda bouří

Poté, co jsem na Sázavě chytil svou první rybu, se rybařina stala mým koníčkem číslo jedna. Jezdil jsem v pozdějších letech hlavně na moji milovanou Sázavu a zvlášť na konci puberty jsem se zaměřil i na Vltavu, Dyji a dokonce jsem pruty rozložil i u Berounky. A právě na ní jsem se málem utopil. Asi bych měl začít pěkně od začátku…..

Někdy v létě roku 2022 jsem nastartoval svého Forda. Nebojte se, mohl jsem ho řídit. Byl jsem totiž čerstvě plnoletý. Vyrazil jsem tedy směr řeka Berounka. Už při cestě mi připadalo, že tento den nemůžu přežít. Rupla mi pneumatika a pomalu ze mě vycházel zdravý rozum. K Berounce mě museli odvézt moji příbuzní, kteří bydleli nedaleko. Asi kolem poledne jsem stanul na břehu Berounky. Musel jsem si chvíli psychicky odpočinout a až poté se mi podařilo sestavit prut. Na Berounku jsem se hlavně zaměřil kvůli obrovským štikám, které zde údajně žijí. Ne nadarmo se jim říká sladkovodní krokodýli. Od mého přítele jsem se doslechl, že nějaký rybář tu prý chytil dvoumetrovou štiku, která mu ukousla prst. Brrrrr……

Po důkladném odpočinku jsem mého malinkého tlouštíka nahodil do vodního nekonečna. Sedl jsem si a občas cukal prutem, aby si dravé ryby myslely, že je tloušť těžce raněn a mele z posledního. Roztáhl jsem se na rozehřátém kameni a přemýšlel nad povídkami slavného spisovatele Oty Pavla, který zde prožil své dětství. Najednou se špička prutu prohnula a já bleskově zasekl. To bude určitě ta legendami opředená dvoumetrová štika! Stáčel jsem navijákem jako nějaký blázen, protože o takovýto úlovek rozhodně nechci přijít. Zjistil jsem však, že se vlasec vůbec nehne. Už ani ten naviják nešel stáčet. Asi se zahákl někam do kořenů. V tu chvíli jsem zapomněl na všechny nástrahy světa a oči mi zaslepila pouze štika rychlá jako šíp. Prut jsem položil na vidličku, svlékl jsem se úplně donaha a skočil do zakalené vody háček vyprostit. Za sebou jako bych slyšel hlas maminky, která mi pořád říkala, abych neskákal do vody, kterou neznám. V tu dobu mi to bohužel nedošlo. Dopadl jsem a kolem sebe viděl pouze hnědou vodu. Najednou jsem začal panikařit. Neuměl jsem totiž plavat. Máchal jsem kolem sebe rukama, ale ničeho jsem se nezachytil. Po pár minutách usilovného boje s řekou Berounkou se mi začala motat hlava a já se postupně smířil s tím, že nemám šanci přežít. Klesal jsem v bezvědomí ke dnu jako nějaká rybářská nástraha……. V tu chvíli se ke mně natáhla něčí ruka. Já se jí zachytil a pomalu jako cejn jsem stoupal k hladině.

Když jsem se probral, stále jsem nad sebou viděl tu bohyni, která mi zachránila život. Měla však na sobě oranžový plášť a kolem mne se to jen hemžilo prapodivnými přístroji. Byl jsem v šoku. Kde je můj prut, tloušť a řeka Berounka?! Posadil jsem se. Ona mě však hned donutila si lehnout. Už jsem na to přišel. Ta bohyně v oranžovém plášti nebyla vůbec bohyně, nýbrž členka záchranné služby a právě teď mne vezli do pražského Motola. Nakonec jsem byl v pořádku. Zbylou vodu mi z plic vypumpovali a já se po týdnu zotavování zase mohl vrátit domů. Bůhví jak by tento příběh dopadl, kdyby mě nezachránili.

Pruty a všechny další věci mi dovezli příbuzní bydlící nedaleko toho osudného místa. Od té doby jsem na Berounce dočista přestal chytat a ani kapitální štiky mou maličkost nedonutily. Sázava je prostě Sázava. Uvidím, co se mi ještě na tomto krásném toku podaří chytit. Třeba i ta dvoumetrová štika, kvůli které jsem se málem utopil.